El Hierro: Ostrov s duší

Říká se mu ostrov s duší. Taky ostrov klidu. Ať je to jak chce, v každým případě, je El Hierro ostrov, kde se nemusíte nikomu vyhejbat. Nemusíte tady čekat, až se někdo vyfotí u zajímavýho místa, ani nemusíte z fotek ořezávat lidi, který vám vstoupili do záběru. Tady totiž žádný lidi nejsou. Nikde.

Co je tady naopak v hojnym počtu, jsou housenky. Přesněji řečeno je tu invaze černejch žížal gusanos negros. Jsou jich tisíce, možná miliony. A jsou všude. Na domech, na silnicích, v příkopech a nejvíc u nás na verandě. Když do nich šťouchnete, zkroutěj se do klubíčka a když jsou ve stresu, tak smrděj. Každý ráno jich Tom namete plnou lopatu. A jo. Jsou nechutný. Obzvlášť když vylejzaj ze dřezu při mytí nádobí.

Mája je naštěstí housenek znalá, protože se s nima kamarádí už z dob lesní školky na Tenerife, takže je hlavním deratizátorem. Když ráno jedna z nich valí směrem gauč, říkám jí, jestli jí může zneškodnit. Mája ji jen znuděně přetočí na záda a říká: „Maminko, ta je jako ty. Taky chce objevovat svět.“

Co je tu naopak velkou přidanou hodnotou, jsou tvarohový koláčky s lehce matoucím názvem Quesadillas. Jsou z kozího sýra, je v nich anýz a maj tvar kytičky. Měly by se zahrnout mezi symboly ostrova. Když jste tady, musíte je zkusit a nejlíp v místě, kde jejich recept vzniknul. Adrián Gutiérrez e Hijas je pečou v nenápadný pekárně v hlavním městě Valverde a když si je chcete koupit, musíte zazvonit na zvonek, jako protřelí lokálové. Valverde je celkem zvláštní místo, na kterým máte stejnej pocit, jako když přijdete na párty, ze který právě všichni odešli. Nejdřív jsem si myslela, že je to mlhou, díky který nebylo vidět na krok, ale zjistila jsem, že ulice jsou prázdný i když je slunečno.

El Hierro je sice nejmenší z hlavních Kanárskejch ostrovů, ale míst k navštívení je tu děsně moc. Musim se krotit, abych se hystericky nerozjela do všech směrů najednou, tak mě jedem vyklidnit na vyhlídku od Césara Manriqueho Mirador de la Peña. Na parkovišti je neuvěřitelný množství aut, tak si říkám, že už je konečně jasný, kde všichni jsou. Na vyhlídce ale potkáme tři důchodkyně a v přilehlý kavárně jsme sami, kromě personálu, jehož počet je naddimenzovanej. Kam se ty lidi poděli, tak zůstává záhadou. Jediný rozumný vysvětlení je jejich pád ze srázu potom, co viděli tady tu nádheru.

Na dohled od vyhlídky dole u moře je podle Guinessovy knihy rekordů nejmenší hotel světa Puntagrande a tak ho jedem omrknout. Naštěstí ne střemhlav, ale využijeme tunel ve skalním masivu, díky kterýmu je tahle část ostrova přístupná. Hotel je ošlehanej větrem, je adults only a má Michellinskou hvězdu. Vstup je možnej jen při konzumaci a případný čumilové můžou zaplatit 5 euro za kukandu. Voda kolem něj stříká tak mohutně, až se zdá, že ho každou chvilku spláchne, a Mája se zajímá, jestli sem vlna tsunami „nedotsunamí.“

Kousek odsud je Ecomuseo de Guinea. Je to záchranná stanice endemitskejch veleještěrek, který tu kdysi dorůstaly až do délky jednoho metru. Když tu stanici stavěli, málem se u toho propadli do bubliny lávovýho tunelu. Nikomu se nic nestalo, ale průvodkyně o tom teď nadšeně vypráví, když do prastarý bubliny vezme nevěřící turisty. Největším highlightem je ale osada. Kdysi v okolí žili Bimbachové (čti Bimbačové), původní obyvatelé ostrova. Ty ale osidlovali jen jeskyně a lávový tunely. Od 15. století tu evropští mořeplavci začali stavět kamenný domky, který jsou do teď přístupný. A i když je tohle místo děsně fotogenický, protože černá v kombinaci se dřevem a zelenou maká, žít bych tady nechtěla. K čemuž ostatně dospěli i obyvatelé, protože kvůli těžkýmu životu to tu v polovině 20. století opustili a většina z nich emigrovala do Venezuely.

Při dalším pokračování směr západ dojedeme ke studánce Pozo de la Salud. Léčivej zázračnej pramen minerální vody, u kterýho postavili jedinej lázeňskej komplex kanárskejch ostrovů. Její účinky dřív byly tak vyhlášený, že se exportovala na Kubu a do Portorika. A abych si vyléčila svoje cluster headache migrény, vyrážim k ní vybavená PET lahví. Studna je omlácená a zamčená na petlici, já se ale nevzdávám a pokračuju se informovat do lázeňskýho komplexu. Hoteliér mě vyvádí z omylu, protože se ukazuje, že živá voda už dávno neobsahuje jen železo, draslík a minerály. Momentálně ji okupujou bakterie z kanalizace a odpadní jímky. Chudáci důchodci maj s popíjením taky utrum a tak v lázních místo léčivý vody musej popíjet místní víno.

Čeká nás ještě koupání na nejvíc ikonickým místě ostrova, lávovejch jezírkách La Maceta. A kdybych měla doporučit jen jedno jediný místo na koupání, bylo by to určitě tohle.

Poslední celej den chcem navštívit nejvíc ikonickej strom El Sabinar. Jenže než se tam dohrabem, to je pořád něco. Koupání v bazénkách La Caleta a oběd v La Higuera de Abuela na úplně druhý straně ostrova. Mája by si přála na ukrácení cesty pohádku, nicméně signál není. Šokuje mě vlastním vysvětlením absence signálu a říká: „Já asi vim, proč tady neni signál. Protože se máme kochat tou krásou.“ A tak se kocháme. A úplně nejvíc se kocháme na vyhlídce Jinama, kde se pod náma líně válej mraky v zálivu El Golfo, až to hlava nebere.

V 5 hodin odpoledne se slavnostně vydáváme na 9 kilometrovej okruh v lese La Dehesa, kde nás má na konci čekat El Sabinar. Strom, kterej pasátový větry srazily na kolena, ale on si žije dál. Borovej les v okolí má bejt údajně pohádkovej. Když se dostáváme do mlhy u temnýho suchýho lesa, nad kterým krouží havrani, vybavuju si spíš Hitchcocka než princezny a jednorožce. Okolí tu evidentně terorizuje děsivý monstrum, co produkuje ty ohromný bobky, který nás všude provázej. Mája naštěstí neví, co znamená záhrobí, Drácula ani Hádés a tak si cestu krátíme hrou „najdi co nejvíc kreativních způsobů použití cihly“. Její využití jako zbraně proti příšerám z lesa si nechávám pro sebe.

Zhruba v půlce cesty se dostaneme na vyhlídku, která vypadá, že se každou chvíli sesune do oceánu. Pak už jen větrnej úsek k El Sabinaru a povznesená golden hour, která je tady fakt neuvěřitelná. Máju začíná bolet bříško a my máme před sebou ještě poslední tři kilometry cesty. Nakonec dojde i na setkání s monstry, naštěstí jsou to jen pořádně urostlý mírumilovný krávy. Slunce zapadá, nikde nikdo a Mája s bolavým bříškem stávkuje. Šlehačka na dezertu pravděpodobně nebyla nejčerstvější. Bereme jí s Tomem střídavě na záda, obcházíme pokorně bejka, co se nám postavil do cesty a pozorujeme hvězdy na nebi. Je to jeden z výletů, kterej si budeme pamatovat ještě dlouho. A naše záda taky.

MOJE DOPORUČENÍ NA ZÁVĚR:

I když je El Hierro malej ostrov, všechny zajímavý místa se mi sem zdaleka nevejdou. Pokud se na ostrov chystáte, podívejte se na moji Google mapu. Najdete tam restaurace, pláže a další zajímavý místa, který se nám líbily. Můžete si ji uložit do svých Google maps seznamů a až budete na místě, vždycky uvidíte, jaká zajímavost je vám nejblíž.