San Diego. Palm Springs. Joshua Tree National Park. Kingtown. Route 66. Grand Canyon. Monument Valley. Lake Powell. Horshoe band. Bryce Canyon. Zion. Americký nádhery vmáčknutý do dvou týdnů.
Středa 30. 8. Ráno vyrážíme dál na jih, směr San Diego. 200 kiláků jako prd, to tady běžně dávaj lidi denně, když cestujou do práce. Já jsem za volantem z tý jedenáctiproudý dálnice trochu vycukaná, ale do cíle dorazíme. Stavujem se v La Jolla, kde jsou u pláže lachtani, pelikáni a dáma, která si nás odchytne tradiční otázkou, jak se máme. Když se ptám, jak se má ona, odpovídá, že vertikálně, že jí bude v listopadu 82 let a že v padesátých letech tady okolo nic nebylo. Že je tady od tý doby nová výstavba demonstruje na jednom domě, u kterýho ukazuje, že začíná tady a končí až tam. Bezvadnou fyzičku si udržuje údajně proto, že se tady každej den prochází.
Dáme koupačku v chaluhách, který jsou tady jižněji všude, na známý Ocean Beach a jedem se ubytovat do surfařský chalupy týpka Deana, kterej má na zahradě sobí hlavu, velký pavouky a podivnýho šilhavýho podnájemníka, kterej se nám představil taky jako Dean, ale majitel to neni. Je to tady opředený tajemstvím a pavučinama.
Čtvrtek 31. 8. Původně jsem děsně chtěla do Tijuany do Mexika (což je odsud pár kiláků), ale pak jsme zjistili, že se na hranicích při přejezdu zpátky čeká dvě hodiny, není to zrovna reprezentativní část Mexika a San Diego je super, tak se rozhodnem zůstat. Já si ráno zajdu vyprat do Laundrylandu jako správnej místňák, pak skočíme na nejlepší kafe a donuty k Vietnamcům a jedem omrknout pláže. Na Mission a Pacific Beach jedou margarity ve velkym. Celý to končí gigantickou dřevěnou horskou dráhou, která už toho dost zažila. Moc lidí na ní nejezdí a když už se tam někdo odváží, tak ječí jak o život.
Pak jedeme přes downtown na ostrov Coronado, kde je hotel z filmu Někdo to rád horké. Je to trochu snobárna, ale taky klasika! Maj vlastní spa, kurty, bary, bazény a taky lokální mrak, ze kterýho začne lejt. Nevydrží to naštěstí dlouho a je krásně! Trošku poplážujem a jde se do downtownu. San Diego je mnohem větší než San Francisco a má cool centrum. Maj tady skvělý bary, restaurace, shopy a uvolněnou atmosféru. Na víkend se sem jezdí zbytek Californie urvat ze řetězu a ani se jim nedivim. Pak najednou přijde mlha, ve který je Diego snad ještě hezčí a my jdem najít cestu dom.
Pátek 1. 9. Další stopka je v Palm Springs. Je asi 180 kiláků od San Diega, je to uměle vytvořený místo v poušti, bydlel tam Elvis Presley a další hvězdy a teď je plný důchodců, zlatý mládeže a gayů. Je to fakt zážitek. Za prvý je tam 50 stupňů na slunci a to nepřehánim a za druhý je to jedno z nejbizardnějších míst, co jsem viděla. Bydlíme u důchodkyně Teeny, co má pudla Bellu a absolutně vypíglovanej byt. Teena nám připravila ovoce, štrůdl a juice a je to tam jak v 5*hotelu. V našem bloku je bazén, kde kromě dvou důchodců nikoho nepotkáme a kde se nedá chodit po zemi bez bot, protože by nám uhořely chodidla. Večer se vzduch neochladí ani náhodou a k ránu teplota klesá na 33 stupňů. Z obchodů i restaurací na main street se rozprašuje voda, která ale nestačí dopadnout na zem. Jediná restaurace, která se nám na véču líbí, protože není tak snobská, je sympatickej gay podnik. Hned vedle je podnik Hunter, kde se kluci štípou do zadku a tancujou jak o život. A my to jdem to zapít lahví vína.
Sobota 2. 9. Ráno je krásnejch 40 stupňů a nedá se tady dělat nic moc jinýho než se zapíchnout do nafukovacího donutu v bazénu. Je to tady dost fotogenický, takže když se zrovna člověk nebojí, že se samovznítí, tak se tady dá něco pěknýho i vyfotit. Taky zjišťujeme, že jsme tu mimo sezónu, protože v takovym pařáku sem normální lidi moc nejezdí. Sezóna jim začne na podzim, kdy je tu Coachella festival, a kdy všichni vylézaj z klimatizovanejch doupat a na ulici se dá normálně dejchat. Tak snad někdy příště.
Neděle 3. 9. Ráno se rozloučíme s Teenou, vyfotí si nás v obýváku do svý knihy hostů a fičíme na Windmills. Kousek od Palm Springs jsou totiž větrný elektrárny, co jsou na ploše od nevidim do nevidim, takže je celkem jednoduchý k nim trefit.
Pioneertown je westernový městečko původně postavený jen jako filmový kulisy, ale pak se obydlelo a teď tam pár westernovejch geeků žije ve svym vlastnim filmu.
O kus dál jsme konečně v Joshua Tree National Parku. Joshua Trees jsou dost velký sympaťáci, U2 podle nich pojmenovalo i svý album. Jsou všude široko daleko v parku, co má rozlohu 320 hektarů, hlava mi to nebere. Od tý doby, co jsme byli v Disneylandu se totiž oba pořád cejtíme jako součást nějaký atrakce. Jedem na výšlap do Hidden Valley, kde kromě pár vyskákanejch zajíčků s černejma prdelkama a ještěrek nikdo není. Na parkovišti před stezkou jsou cedule s fotkama aktuálně ztracenejch lidí v parku. Já několikrát taky sejdu z cesty, Tom mě naštěstí usměrňuje, takže seznam ztracenejch nerozšíříme.
Tenhle park je skvělej, dá se tady bejt klidně tejden, my ale musíme dál, máme to dneska ještě 300 kiláků na legendární Route 66. Začíná v Kingmanu, kde máme booknutej motel, kterej se neukáže jako nejšťastnější volba. Recepční vypadá, že dodělává a dost možná to není žádná hitparáda ani když je odpočatá. Nezvládá víc úkonů najednou a ani bandu motorkářů, co se sem přijeli ubytovat před náma. Všichni maj stejný kožený vesty s vyšitejma jménama, co se děděj a tlustýho týpka, co je jejich kápo. A je s nima rozumnější domluva než s pani za pultem. Všechno dobře dopadne a my se nakonec ubytujem, najíme a odpadnem.
Pondělí 4. 9.
Amíci dneska slavěj Labour Day, což je svátek práce. My se taky rozhodnem, že ho oslavíme a dáme si největší snídani v mym životě v dineru Denny's. Vajíčka, párečky, hash brown a gigantický borůvkový palačinky s ovocem a javorovym sirupem. Uff!
Kingman je na Route 66 dost pyšnej, takže je to jeden velkej obchod s merchem. Krom toho je tady taky železnice, kde projížděj nejdelší nákladní vlaky, co jsem viděla. Jedem po Rte 66 do Williamsu. Není moc provoz a ty výhledy jsou něco. Je to jen otevřenej prostor široko daleko, sem tam nějakej domeček, hory, pláně, krávy a pár kýčovitejch motorestů. Je to krásný, sluníčko svítí a před náma černo a blesky. Mustang si sviští bez střechy a je to zas jak ve filmu. Projedeme brutální bouřkou, stavíme se ve Williamsu, kde se zastavil čas a jedeme do Flagstaffu, kde spíme. Je to děsně sympatický město v Arizoně, kde narozdíl od Kingmana nenáviděj Trumpa, je tu univerzita a strašně milej týpek u kterýho bydlíme, kterej s kámošema zrovna zapíjí Labour Day. Dáme s nim pivo a pokec. Je nadšenej z našeho zítřejšího výletu do Grand Canyonu, má zdravej nadhled oproti většině Amíků u kterých jsme bydleli a super dům. ️ Úterý 5. 9.
Grand Canyon je ready a my taky! Jako správný Žiďáci jsme si dali do navigace cestu, kde se nemaj platit žádný poplatky, to nám ale nedojde, že GPSka najde cestu lesem, co objíždí vstupní bránu do parku. Když sjíždíme z hlavní cesty, tak si říkáme, že to bude aspoň hezká cesta až do chvíle, kdy Mustang změní barvu z bílý na pískovou se zatmavenejma oknama a my se dostanem k cestičce možná tak pro jelena, ale rozhodně ne pro nás. Takže se zase těch 15 kiláků vrátíme, zaplatíme vstup a jedem rozbít stan. Od rangera dostáváme campovací instrukce, upozornění na divokou zvěř a voprsklý havrany.
Mysleli jsme si, že kolem kaňonu je poušť a místo toho je tam les jak v Krkonoších. Cestičkou se dostanem až k němu a nemám slov. Vůbec se to nedá popsat, prostě respekt. Je hlubokej jednu míli a širokej asi třicet kiláků. Dole teče Colorado, který za to všechno může a je vidět jen jako malá čárka a nahoře jsou zerodovaný hory. Úlet. Jdem pár tras, co si vyberem. Mezi nima Bright Angel, která vede až dolu a kde varujou před bídnou smrtí ty, co se rozhodnou jít tam a zpátky v jednom dni. Je to doplněný ilustračním obrázkem zvracejícího člověka spolu s faktem, že za jedno léto musí vrtulník až pro šestset lidí. Všichni, co se vracej vypadaj dost vyřízeně až na horskou kozu a tlustý veverky. Večer dáváme ještě Hermit Road se neskutečnym západem slunce. Dáme véču v horský chatě a jdem do divočiny, kde na měsíc vyjou šakali nebo co.
Středa 6. 9.
Když se ráno vracíme z čištění zubů, tak s náma jde jelen. Šel se prej jen napít k záchodům. Pokejvem na sebe hlavama a každej si jde zas po svym. Jako každej den. Jdu natočit vodu a dát napít kolibříkům u pumpy, pohladim si veverku a už mi chybí jenom trpaslíci. Pak se párkrát ztratíme, najdem, rozplynem nad výhledama na Desert View, zmoknem a vjedem do indiánský rezervace kmene Navahů a Hopiů. Jsou tu jen Indiáni, na 400 000 km2, kde Colorado syčí a kde ční červený kamení. Vypadá to tu jak na Marsu. Dělaj tady speciální indiánský tacos, muffiny z dýně a nepijou alkohol.
Večer dorážíme do Monument Valley, Navajo Tribal Parku. Jsou tu tři stolový hory a jinak nikde nic. Je tady červenej písek, ve svahu roští a mezi nim pár stanů, kam jdem postavit ten náš. Písek mám až za ušima, ale aspoň to bude měkčí spaní. Mažem si při měsíčku chleba a máme k tomu teplý pivo a vůbec nechápem, kde to zas jsme.
Čtvrtek 7. 9.
Prej je z toho roští ve kterym spíme nejkrásnější východ slunce. Taky aby ne, když jsme v první řadě a pak už je jen poušť. Výhodou je, že se tentokrát nemusíme nikam trmácet, tak by to mohlo vyjít, stačí jen rozepnout dveře. Vychází v 6:52, což je docela sympatickej čas a většina stanařů už má tou dobou na vařičích postavenou vodu na kafe a rozložený židličky, aby si ten východ pořádně užili. No. Není uplně jasno, takže mám trochu potíže s určenim východu, po nějaký době už je to jasný. Je tam! Mezi třema opuštěnejma červenejma mohykánama, který si tam jen tak stojej a už pár stovek tisíc let se nechaj hoblovat větrem.
Další zastávka je Lake Powell. Po cestě indiánskym územim nám dojde olej v motoru. Před jistym zadřenim se zachráníme u indiánský babičky na parkovišti, kde provozuje rodinnej byznys a kde členové její rodiny vozej turisty jeepem po kaňonu. Indiánka má umělý řasy i nehty a volá nám odtahovku. Indiáni nás vezmou za svý a řežou se smíchy, že jsme tam s nima takhle uvízli. A my taky. Lokalita k uvíznutí je to ale perfektní, takže do 20 minut tam jsou dva typové. Ten první místo pozdravu hned zaleze pod auto. Pak nám našeho koníka naložej a jedem spolu do servisu. Pán z půjčovny nás pokárá, že Mustang neni žádnej offroad, pak naštěstí vyměkne, protože je jen špinavej a když vidí stan, tak je mu to asi jasný. Dostáváme novýho, co se dá dělat. S novym koněm jedem na Horshoe bend. Colorado river tady vyhloubilo podkovu do skal, je to krásný a všude kolem jsou turisti, který se fotěj na skalách bez zábradlí, co se jednou erozí určitě urvou. Je jen otázka, kolik na nich zrovna bude stát turistů. Pak si jedem koupit víno a cherry pie a jedem do neskutečnýho campu, kde je to jak z Vinnettoua.
Pátek 8. 9.
Lake Powell bylo super a nás čeká dlouhá cesta do Bryce Canyonu, další úkaz, co se stane, když na skály fouká moc dlouho. Vítr tady vymlel přírodní amfiteátr, co má tak pravidelný pilíře, že se nechce věřit, že to nezkonstruoval člověk. Přemýšlíme, kolik zůstalo ve Francii zhruba lidí, když jsou všichni Francouzi tady a vykřikujou c'est magnifique, olala.. Pak se jedem podívat ještě na Natural Bridge, co je vyhoblovanej do tvaru mostu a dřív nebo pozdějc spadne. A co pak? Snížej vstupný do parku? Dneska spíme v Cedar city. Člověk by si myslel, že tady pořádaj sýrový orgie, místo toho se tady konaj čtyřměsíční Shakespearovský slavnosti a divadlo jede ve velkym. Spíme v Airbnb, kde sice majitelé nejsou doma, místo nich nás uvítá modrej stafford Blue, což je naprosto boží pes. Je trochu rozmrzelej, že nám musí přenechat svůj dětskej pokojíček, ale slíbili mu za to paštiku, tak povolí. Ukáže nám co a jak a my místo procházky do města naprosto vytuhnem a dáváme historicky nejlevnější večeři v podobě zbytku špaget a vypůjčený rajčatový omáčky. Náklad 50 centů. Láďa Hruška by z nás měl radost. Sobota 9. 9.
Když se ráno vykopem, je potřeba se před cestou řádně posílit a na internetech říkali, že je pro to ideální All American diner. Utah je prej známej početnou komunitou mormonů a poctivym jídlem. Jsou tu trochu jiný než v Arizoně a Californii a musim říct, že jsou mi dost sympatický. Hlavně ta servírka, co přinese obrovskou omeletu plnou věcí s hash brownem, dolejvá kafe ještě než ho dopiju a říká mi honey. Hned je to o něco veselejší a my jedem do Zionu. Je to další z národních parků a cesta tam je jak z Need for Speed. Krásný silnice, hory, lesy a my jsme na místě. Zion má přes 160 kiláků různejch cestiček, od vybetonovanejch chodníčků po horský stezky a taky vyžraný veverky. V autobuse je reklama, která pobízí veverky k dietě, ale některý si ji asi nepřečetly a jen tak tak se valej po cestičkách pro další sušenku od turisty. Je to tady jak v Adršpachu, akorát asi tak tisíckrát většim.
Když jsme vytúrovaný tak přejíždíme do Hurricanu. Podle čeho dostalo tohle místo jméno neni jasný, v každym případě tu naštěstí nefouká. Jsme jako první AirBnb hosti Mary a Ethana a přijdem si tam jako děti, co se zrovna vrátili na víkend domů ze školy. Máme pro sebe celý horní patro, full servis a na ráno slíbenou snídani. Na jejich radu se jedeme najíst do Outbacku. Jsou tu vyšňořený děcka z okolních satelitních městeček a skvělý steaky z veselejch krav z okolí.